Tady je moje tajemství. Je jednoduché. Správně vidíme jedině srdcem: to nejdůležitější je očím neviditelné. (Malý princ).

Říjen 2016

Volba: kariéra versus život I.

29. října 2016 v 9:08 | ep |  Tradice, legendy, mýty
Zvláštní věc, které si všímám za poslední tři roky ve společnosti je nastavení života jako kariérního a vydělávání peněz nebo opuštění této cesty a poskytnutí si svobody zastavit se přemýšlet o smyslu života. Proč tři roky? Předtím jsem jela ve vydělávání peněz a více pracech i třech současně….a na takové myšlenky nebyl čas ani energie.
Projevuje se to různě, např. i hodně top manažerů pracujících pro zahraniční firmy a vydělávajících hodně peněz to najednou (pro okolí z nepochopitelných důvodů) stopne a dá si pauzu. Tu vyplní tím, že např. chodí (proslavené je Santiago de Compostela a přemýšlí o sobě, o životě). Mnozí už zpět do kariérního kolotoče nenaskočí nebo ho radikálně utlumí. Spousta lidí něco vystuduje např. psychologii, ekonomiku, architekturu i medicínu a živí se tím a úspěšně. Taky se v určitý moment svého života zastaví a mnozí i změní to, čím se živili a věnují se něčemu úplně jinému (kresba, práce s energiemi, léčivé rostliny, jóga, meditace, homeopatie atd.). Někteří přestanou myslet jen na vydělávání a více žijí (cestují, investují peníze do nemovitostí, dělají cokoliv co je baví a na co neměli čas).
Proč? Příčiny mohou být různé, jedním z velkých imperativů je ohrožení našeho vlastního zdraví nebo života. Tělo předtím vysílá SOS a my ho nechceme slyšet. Dostaneme se z toho a začneme hledat příčiny (hodně z nich je ve způsobu našeho života nebo myšlení). Na základě této skutečnosti mnoho lidí změní své priority a svůj život.
Další příčinou může být to, že se nám pořád v životě vrací situace, které vlastně nechceme. Může to být špatná volba partnera, opustíme ho a další zase nevyhovuje, špatná volba zaměstnavatele se kterým se to dá vydržet jen po určitou dobu, kdy doufáme ve změny. Ty většinou nenastanou, najdeme si jiné zaměstnání a zase to není ok. U zaměstnání je asi podstatné i to jak se tam cítíme, jak je tam velký tlak, dějí se nám podrazy?, nejsme schopni se s nadřízenými domluvit? a potom je potřeba zvážit, jestli nám setrvání v něm stojí zato. Jednodušší na změnu to mají ti, kteří nejsou vydíratelní hypotékami, splácením půjček a mohou mít čas na hledání.
Úspěšné, ženy, které dělají kariéru se mohou rozhodnout, že je jim bližší rodina, děti, čas trávený s nimi a přeorganizují své nasazení a kariérní ambice.
Další příčinou může být to, že nejsme spokojení se svým životem i když máme všeho dostatek nebo nadbytek a hledáme uspokojení v nakupování všeho co se nám líbí (auta, šperky, cestu do Thajska a na Havaj a tam máme přilepený mobil u ucha a nedokážeme vypnout). Ono to potom nutí vydělávat víc, protože je potřeba toho mít víc a víc a tím měřit tím svůj úspěch.
Lidé, kteří dělají práci, která je baví a přináší jim úspěch a blahobyt (např. umělci) s ní nezačali z těchto důvodů. Jeden velmi úspěšný a známý umělec řekl, kdo není ani trochu bláznivý vlastně není normální……..
O jiné cestě, jak se dá prožít život částečným odstraněním stresů, tlaků, toho co nechceme dělat a jak si nepřejeme žít, napíšu příště.

Život je změna nebo statika a rutina?

27. října 2016 v 21:09 | ep |  Nové zprávy
Život je ať se nám to líbí nebo nelíbí neustálým procesem evolučních změn. Nějak se s tím musíme poprat a přijmout to a přizpůsobit se. Samozřejmě můžeme také stagnovat, zastavit se a držet se vydupaných jistot. Ono to nějakou dobu jde, chráníme své dobré jistoty a s určitou mírou uspokojení sledujeme ty, kteří buď o jistoty přišli nebo hledají jak dál.
O některých změnách svých zvyklostí uvažujeme a se střídavými úspěchy aplikujeme ve svém životě. Může to být např.: budu pravidelně cvičit, budu zdravě jíst, přestanu kouřit, naučím se cizí jazyk. Myšlenky jsou to jistě úchvatné a úvahy o nich nás nadnášejí na růžovém obláčku, když si představíme jak potom budeme štíhlejší, zdravější, chytřejší. Potom nastává realita a ta je tvrdší, nechce se nám a začneme se omlouvat a říkáme si: až potom, až příští týden, až příští měsíc. I když jsou úspěchy střídavé, nevadí to, něco se snažíme dělat a pokud to úplně nevzdáme (a i když to nebude dokonalé), změny to do našeho života přinese.
Statický život znamená téměř dokonalou rutinu. Po práci si dám každným dnem v 17.00 hodin kávu, velký nákup budu dělat pravidelně v pátek, nesmím propásnout žádný seriál a sedět u televize v pravidelné dny a hodiny. Mám rád svého partnera se kterým žiju 30 let? To už neřeším zvykl(a) jsem si. Je to chyba - i partnerství se musí vyvíjet a ne jen stagnovat. Jsem spokojený(á) se svou prací? Ne, nejsem, ale mám tam peníze, tak budu zticha, mám svou jistotu a nechám si líbit hodně, hlavně, abych o své místo nepřišel. Mám cestovat a poznat něco nového? Ne, není to důležité, stojí to peníze a doma je nejlíp. Jestli je takový život dobrý nebo špatný nebudu hodnotit a některým jedincům se tak podaří prožít celý život. Jsou spokojení? Ani to nevím, ale je zajímavé, že když člověk hodnotí zpětně svůj život, lituje vždy toho, co NEUDĚLAL, protože bych musel bbbbbbbbbbblllllllaaaaaa, bbbbbbbblllllllllaaaaaaaa.
Život je i takový, že se vám někdy úplně obrátí vzhůru nohama a o své jistoty přijdete. Určitě ne všichni, ale mnozí takové zkušenosti máme: přijdeme o práci, o bydlení, o partnera. Je to kruté, těžké, musíme se s tím nějak vyrovnat. Nevíme co dál. A od této chvíle je to zajímavé, nepředvídatelné a ZMĚNA. Musíme se přizpůsobit, dělat změny, měnit svůj život a většinou dostáváme v tom procesu i dost kopanců a možná i od těch, od kterých bychom to nečekali a naopak pomoc zase od těch, od kterých bychom to také nečekali. Více přemýšlíme o životě, o prioritách a o tom co chceme a nechceme dělat dál. Neměli bychom zahořknout a sebelitovat se, to nás zastaví nebo na dlouho zdrží.
Na závěr obrazné přirovnání, když se nám jedny dveře zavřou a něco skončí, neznamená to konec všeho, ale začátek něčeho nového, protože nějaké dveře se nám otevřou i když třeba před některými přešlapujeme a bojíme se je otevřít. Ty, které se nám moc líbí, mohou zůstat zavřené, i když na ně klepeme, neotevřou se. Na otevření těch spravných musíme nějakou dobu čekat. ZMĚNA JE PŘECE ŽIVOT, ve kterém poznáme hodně nového.


D1 aneb 3D

23. října 2016 v 11:09 | ep |  Nové zprávy
D 1
D = děs
D = drncání
D = dlouhá zúžení
Řidiči, kteří jezdí denně po D1 jsou buď už zvyklí, otupělí nebo permanentně naštvaní. Ti, kteří přijíždí do Česka z jiných zemí, kde jsou dálnice velmi dobré, dobré nebo alespoň normální se před vjezdem do Česka musí psychicky připravit na D1, a ta nikdy nezklame svými třemi dimenzemi, třemi rozměry, ale těch déček může být i víc, možná vás napadnou i další.
Technologie 3D a 4D vydělávají miliardy dolarů. Dálnice D1 jistě spolkla a polyká milióny. Jen to nějak není vidět. Dá se s tím něco dělat? Ministrů dopravy ( Ťok a ťuk….) bylo dost a bude ještě víc. Na ně asi nelze spoléhat.
Je nějaké pozitivum na D1? Napadá mě jen jedno. Dostáváme trénink zdokonalování osobnosti, protože musíme obstát ve nelehkých situacích. Mělo by nám dodat klid, trpělivost, schopnost koncentrace, připravenosti a sebejistoty. Otázkou je, jestli nám po absolvování dálnice D1 zůstane potenciál na vzteklé výlevy….
Moje rada zní, až pojedete po D1 a budete chtít nadávat a budou vám z toho stát vlasy na hlavě, přepněte na myšlenky cvičím a cvičím a cvičím se v sebezdokonalování. A pokud po jízdě ve vás vztek náhodou ještě zůstane, tak se uzemněte, každý to dělá jinak, třeba do něčeho kopne, ale pozor nekopat do auta a spolucestujích ti zato nemůžou…………………

Kyberchondrie

18. října 2016 v 19:17 | ep |  Tradice, legendy, mýty
Podle definice (Wikipedie) se jedná o hovorový pojem sloužící k popisu chování člověka, který užívá internet k nadměrnému získávání informací o zdraví a zdravotní péči. Je považován za specifickou formu hypochondrie.
Rozšiřuje se obyčej lidí všech generací, kteří pokud je něco trápí, hledají nejdříve pomoc na internetu. O tom jak to může být záludné, svědčí moje vlastní zkušenost.
Před pár lety jsem byla na konferenci v Leidenu (Holandsko). Konference byla dost náročná na prezentaci, soustředění a navíc jsem ještě dokončovala a dělala korektury jednoho článku. Po pár dnech jsem si všimla, že mám na těle nějaké fleky jako kdyby mě něco poštípalo. To vzbudilo moji nedůvěru k hotelu, kde jsem bydlela a potom jsem se "radila" s internetem. Vyhledala jsem patřičné obrázky a stanovila jsem si diagnózu - chytila jsem svrab.
Trochu jsem propadla panice a fleky se pokojně rozšiřovaly…. Volala jsem domů a dcera mi řekla, že když přiletím, musím jít okamžitě k lékaři. No jo, svrab je nakažlivej.
Přiletěla jsem večer a první cesta vedla na pohotovost, sestra mi z bezpečné vzdálenosti řekla, že s tím nechtějí mít nic společného a musím jít do nemocnice na kožní, že mě vezme lékař, který má službu. Měla jsem "štěstí" na velmi mladého lékaře, který aniž se mě dotkl nebo blíže fleky prozkoumal, řekl, že to může být svrab, který se dá chytit všude i v tramvaji, když si sednete po někom, kdo ho má.
Předepslal mi nějaké masti a roztok, tak jsem se celá dezinfikovala a i celý byt včetně veškerého oblečení i obuvi. Bylo to dost vysilující a fleky nemizely. Zašla jsem se objednat na kožní a paní doktorka mi řekla, že žádný svrab nemám, jen nějakou alergii, dostala jsem ty správné masti a fleky zmizely. Docela jsem je pobavila tím, že jsem všechno dezinfikovala.
Zajímavé bylo, že než jsem to zjistila a mluvila jsem s někým, kdo byl se mnou v kontaktu, když jsem si určila diagnózu, znejistěl, hledal fleky nebo se začal škrábat. Kamarádka mi řekla, že taky chytila svrab v hotelu v Londýně.
Tolik k tomu, jak se může šířit panika. Máme věřit internetu nebo lékařům? Asi to hodně závisí na tom, jak si ceníme svého lékaře. Anebo, že by platilo přísloví: důvěřuj, ale prověřuj???

NE násilí!!!

16. října 2016 v 21:27 | ep |  Nové zprávy
Moc se mi o tom psát nechtělo, ale přivedla mě k tomu kampaň médií v Srbsku, zaměřená proti násilí na ženách. Posledním skandálem, který se publikoval, bylo násilí na Mariji Ferizovič. Marija je matkou tří dětí a šlo ji o život, byla tak potlučená, že nemohla jíst ani skoro mluvit. Pokud si otevřete odkaz http://www.kurir.rs/crna-hronika/ekskluzivno-prva-slika-monstruma-marija-cim-zatvorim-oci-on-me-opet-zigose-clanak-2469065 uvidíte jak vypadala po dlouholetých fyzických i psychických útocích manžela.
Podle statistik se každá třetí žena setkala s fyzickým a každá druhá žena s psychickým týráním. Jeden mýtus je, že na Balkáně se ženy mlátí nějak více než jinde, ale není to pravda, je to stejné jako v jiných zemích.
Kdo jsou násilníci? Zhruba 1% jsou psychiatrické případy. Psychopati se nedokážou kontrolovat. S násilím se můžeme setkat už ve školách. Nemělo by to být ignorováno. Oddělit by se měly tzv. histriónské vztahy (nonstop drama) a sadomasochistické (zajímavé, že kniha 50 odstínů šedi se stala bestsellerem), pokud vyhovují oběma partnerům.
Proč si to ženy nechají líbit? Buď proto, že věří, že už se to nebude opakovat, že se partner změní, mají společné děti, často ekonomickou nesamostatnost. Před fyzickým týráním obvykle předchází psychické, které se často projevuje tím, že násilník izoluje partnerku od rodiny, přátel, známých, kontroluje ji telefony a odstřihne ji od okolí. Je znám i případ ženy, která se až po třech letech dostala z bytu. Násilníci jsou ve všech vrstvách společnosti i mezi VIP. Někteří dokonce umí bít tak, že to nezanechává viditelné stopy. 90% oběti násilí jsou ženy.
S jakým násilím jsem se setkala? Dostala jsem dvě facky. Jednu od maminky a to chápu, protože jsem přišla až k ránu a ještě jsem neměla 18 a určitě se bála, a proto taková reakce. U druhé jsem měla na výběr, buď facku od učitelky (dnes vyloučená věc) nebo zůstat po škole a facka byla pro mě rychlejší. Také jsem nějakou dobu jezdila stopem (moje hloupost) tak nějaké pokusy ze strany mužů byly a poslední asi nehorší to bylo před pár lety v Praze, kdy jsem jela z nějaké akce sama domů, vystoupila jsem z tramvaje a nějaký muž šel za mnou, vzdálenost se zkracovala a když jsem otevírala dveře od vchodu skočil na mě zezadu a trhal oblečení. I když jsem ječela, nikdo nepomohl, ale vysmekla jsem se. Všechno bylo hodně nepříjemné. Dnes sama v noci chodit nechci a pepřák v kabelce to jistí.
Co říct na závěr? Žijeme jeden život a je škoda ho prožít jako tragédii, MÁME NÁROK NA ŠŤASTNÝ ŽIVOT!


Energetičtí upíři

12. října 2016 v 12:23 | ep |  Tradice, legendy, mýty
Je jich kolem nás hodně. Jak je poznáme? Jednoduše podle toho, že po setkání s nimi se necítíme dobře, vysávají naši energii, jsme vzteklí, bolí nás hlava, chce se nám plakat.Tyto naše reakce dělají upírům dobře a žijí z nich. Kde je potkáme? Všude: mezi svými "přáteli", kolegy, šéfy, ale i partnery, dětmi. Dají se shrnout do několika kategorií. Typ oběť/mučedník, narcistní, dominátoři (ti vás zastrašují), melodramatičtí (neustále vytváří dramata ve svém jinak prázdném životě, upíři neustále kritizující, "neviňátka" (jejich problémem je, že "potřebují" a neustále vyžadují vaši pomoc).
Někteří upíři jsou si toho vědomi, že potřebuji ke svému životu energii druhých a někteří možná ani ne, ale jsou na energii druhých závislí a vyhledávaji ji. Když se zamyslíte, určitě zjistíte, kolik jich kolem vás létá. Setkala jsem se např. i s typem upíra dominátora (vysoké postavení), který byl šťastný, když za den někoho rozplakal a vykolejil (ať už to byla manželka nebo podřízené).
Jak se jim bránit? Je to obtížné, nejsou vůbec empatičtí, nepřijímají logické argumenty, jsou sobečtí. Pokud se vyskytují mezi našimi jakoby přáteli, ale po setkání s nimi se spíš cítíme blbě, vysávají naši energii, pořád jim v něčem pomáháme, neustále posloucháme jejich životní dramata, doporučuji přerušit s nimi kontakt. Poprvé to pro nás nebude jednoduché, ale uleví se nám. S pracovními a rodinnými upíry je to složitější, vytáčí nás denně. Nesmíme přistoupit na jejich hru a vytýčit hranice za něž je nepustíme.
Nesmírně důležitá dovednost potřebná pro život je zachovat si svou vlatní emocionální svobodu. Žijeme přece svůj vlastní život, nemusíme přece vydávat svoji energii, abychom řešili životy, problémy, mindráky, nedostatek nebo nadbytek sebevědomí druhých. Zkusme to. Popřemýšlejte o tom, který druh energetického upíra se ve vašem okolí vyskytuje nejvíc. Naučte se říkat ne (i když je to někdy těžké). Např. jste unaveni a vaši potomci chtějí ať jim neustále pomáháte s hlídáním dětí, kolega v práci na vás přesouvá i svoji práci, šéf vás bezdůvodně seřve, jemu to udělá dobře, když vás rozhodí, je přece velký nezpochybnitelný šéf, manžel vyžaduje teplou večeři a vy už na vaření nemáte energii, chcete si vyrazit někam, kde vás to baví a nabije (kamarádi, sport, kultura) a partner úpí, že ho nemilujete, protože chcete jít sami. Příkladů by bylo nepočítaných. Zkuste začít žít svůj život a uvidíte, že když se podle toho budete chovat, upír půjde za jinou kořistí. Nám bude líp, budeme celkem vyrovnaní, budeme mít víc energie a pokud budeme chtít, můžeme ji i darovat.

Džungle emocí

12. října 2016 v 12:21 | ep |  Tradice, legendy, mýty
Džungle emocí. Ano pohybujeme se doslova v džungli emocí. Některé z mýtů o emocích.
Emoce se mohou kontrolovat?: NE: pokusit se ovládat své emoce je něco jako uklidnit divoké zvíře čtením citátů o vnitřním klidu.
Emoce nesou vinu za to, co jsem pod jejím vlivem udělal(a). NE: za naše emoce jsme odpovědní ve smyslu toho, co pod jejich vlivem uděláme.
Emoce můžeme vypnout. NE: pozitivní i negativní emoce jsou součástí nás samých a je docela běžné, abychom je cítili.
Tzv. pozitivní myšlení, když budeme myslet pozitivně, budeme šťastní. NE úplně. Kladný postoj je v životě důležitý, ale úplná kontrola mysli a emocí není možná. Důkaz: "bílý medvěd" (empirický výzkum psychologa D. Wegnera). Dám vám úkol nemyslete na bílého medvěda a uvidíte, že se to zatracené zvíře ve vaší mysli objeví každou minutu.
Jsem takový jaká (jaký) jsem a nic s tím neudělám. NE ZCELA: to je perfektní fráze jak se zbavit zodpovědnosti za své vlastní emoce a reakce na emoce jiných. Je sice pravda, že určité predispozice zdědíme, ale hodně se můžeme naučit a změnit.
Tyto mýty jsou hodně rozšířené, protože nám mohou být klíčem, jak se zachovat v určitých životních situacích. Nikdy není pozdě naučit se nést zodpovědnost za své emoce, jinak budeme žít ve světě, který bude bez kontroly, řádu a smyslu…
Zdroj: Borenovic, Ina. Mitovi o emocijama. http://www.lifeinbelgrade.life/Education

Lehce morbidní předdušičkové zamyšlení s rakijí a městskou legendou

10. října 2016 v 11:14 | ep |  Tradice, legendy, mýty
Blíží se doba, kdy častěji myslíme na zesnulé a připravujeme se na návštěvu hrobů. Tradice Památky zesnulých se u nás dodržuje. V Srbsku je to všechno trochu jinak. Srbská pravoslavná církev během roku dodržuje jarní Miholjskou, letní Duhovskou, v předvečer Velkého půstu i zimní, Mitrovskou památku mrtvých.
V Bělehradě jsem byla na dvou pohřbech a dvou hřbitovech. Oba hřbitovy (Lešče, Novo groblje) jsou obrovské. S pohřbem manželovy maminky to bylo složitější. Zemřela v Praze a rozhodli jsme se, že urnu převezeme do Bělehradu. Myslíme si, že to tak i chtěla, protože před odletem jsme měli urnu doma, zapálila jsem vedle svíčku, byli jsme nějakou dobu pryč a málem jsme vyhořeli, tak jsem si to nějak poskládala, že v Praze být nechce. Trošku morbidní byl transport urny letadlem. Pokud se duše vrací na místo, kde bylo uloženo tělo, popel, má ze hřbitova Lešče nádherný výhled na Dunaj.
Obřady a rozloučení s mrtvými bylo a vždy tady je hodně emotivní, pamatuji si na líbání náhrobku a dostatek rakije, které se vždy polovina odleje na zem za duši zemřelých.
Na odlehčení, víte jaký je původ jména rakija? Podle jedné z legend dva chasníci vařili, palíli zkvašená jablka, aby se zahřáli a vydatně ochutnávali. Jeden z nich vstal a nějak neudržel rovný směr, ale šel i pozpátku a spadl na zem. Ten druhý mu říká chodíš jako rak, načež spadl taky na zem a prohlásil RAK I Já a napoj druhý den podle toho pokřtili na rakija.
Druhý pohřeb se konal na Novon groblje a byl církevní, vždy nejmladší ze zúčastněných nese v čele průvodu k hrobu velký kříž, ozdobený stuhou se jménem zemřelého. Nositel kříže odchází první a věří se, že smrt zůstala na hrobu a radost znovu přijde do rodiny zesnulého. Pro obřad se připravuje vařená pšenice, víno a víno smícháno s olejem. Po pohřbech se dodržují tzv. parastos, mše, první se koná 40. den po smrti, protože se věří, že duše v tu dobu odchází.
Zdejší tradicí je chodit si promluvit se zemřelými a nosit jim dárky. Převzali jsme jednu rodinnou tradici a na hrobu dědy Acy, který byl silným kuřákem mu vždycky zapálíme ke svíčče cigaretu. Těch tradic je hodně, zmínila jsem jen některé.
Můj osobní zážitek je hodně zvláštní. V den, kdy jsem měla narozeniny, jsem jela z Prahy za maminkou na Moravu a předtím mě kontaktoval a to několikrát Pavel (dětská láska), kterého jsem neviděla cca 10 let a chtěl mě za každou cenu vidět. Moc se mi nechtělo, ale přišla jsem na setkání, Pavel mi donesl rudou růži a jeho vyprávění mě dojalo, vzpomínal na dětská léta, rozloučili jsme se a druhý den dopoledne mi volala jeho sestra, že Pavel zemřel (když odjížděl na motorce domů). Zamrazilo mě, pochopila jsem, že se chtěl se mnou rozloučit i když asi netušil, co ho čeká. Rudé růže, mokré od slz jsem mu dala na hrob i kamínek ve tvaru srdce.
Zkoumala jsem městské legendy a z nich vyplývá, že místo mrtvých se nemá narušovat, ale ctít. Dálnice (bývalého bratrství a jednoty bývalé Jugoslávie) mezi Bělehradem a Záhřebem vede přes bývalý hřbitov a při stavbě dálnice byly ničeny hroby a kříže bez respektu k mrtvým. Výsledek? Hodně nehod a i takových nevysvětlitelných, že řidiči přehlédnou - nevidí auto aj. Takže, pokud pojedete tuto trasu, mějte zvýšenou ostražitost!!!!
V dnešní době, více než v minulosti, je člověk zaneprázdněný pozemskými věcmi, takže je často obtížné přemýšlet o samotném životě a jeho smyslu. Svátek Všech svatých a Dušičky mohou být důvodem k zamyšlení. Připíjím rakijí (jen půlkou) a druhou věnují všem zemřelým duším, které jsem milovala, měla ráda, vážila si jich a pokoj jejich duším.


Mysteriózní parlament – čarodějnictví ve vládě

5. října 2016 v 8:21 | ep |  Nové zprávy
Poslankyně Brankica Stamenkovič chválí britský parlament, protože zaměstnává astrologa a stěžuje si, že srbský parlament je pozadu a žádného ještě nemá.I když poslankyně Aleksandra Čabraja než zasedla do poslaneckých lavic se zajímala o astrologii, tarot, vudu.
Není nic zvláštního, že se politikové ve svých plánech radí i s astrologií. Příkladů by se našlo dost.
Bývalý prezident Srbska Boris Tadič využíval nebo se radil i s předpověďmi horoskopů. Bývalý ministr obchodu Bojan Dimitrijevič se zajímal aktivně o astrologii a prorokoval budoucnost vlády.
Bývalý předseda vlády Predrag Markovič věřil numerologii a dorazil do parlamentu i uprostřed noci, protože mu hvězdy byly nakloněny.
Zdroj: Bělehrad,Kurir, 4.10., s. 6,7.
Tak jak to vlastně je? Čemu máme věřit, vládě nebo hvězdám, kartám, astrologii? Nebo svému rozumu? Nebo není to tak, že když jsme s rozumem v koncích, hledáme pomoc i jinde?
Jak je to v Česku? Jsou politici racionální a ví si se vším rady? nebo se zatím ještě nic neprovalilo???? A to je i anketní otázka. Věří čeští politici hvězdám, astrologiii?

Mysterie Srbije náplavy z Prahy

4. října 2016 v 10:23 | ep |  Tradice, legendy, mýty
Shodou různých okolností žiju teď nějakou dobu v Srbsku, proto náplava z Prahy. I když tady roky jezdím něco úplně jiného je dovolená a něco jiného žití.
Dojmů z žití V Srbsku je hodně. První příspěvek jsem nazvala mysterie, tak se bude věnovat jim. Srbsko je rozhodně víc mysteriózní než Česko (víra v neobyčejné věci, zázraky, sny, věštby).
Jednu podivnost - mysterii jsem zažila i já s manželem (Saša). Začalo to úplně nevinně. Jedno ráno jsem zahlédla (spíš jedním okem a rozespalá) v TV upoutávku na Ljubišino selo (název sela jsem změnila - pro jistotu). Vypadalo to jako úžasné relaxační místo, etno vesnické stavby, skvělé domácí jídlo, krásná příroda. Řekla jsem si, chci to vidět.
Nebylo to daleko, Saša koukl do mapy (i když ne moc pozorně), řekl, že to v pohodě najde i když název toho sela slyšel poprvé. Dokonce jsem Ljubišino selo našla i na webu, kde byly nádherné fotky a adresa (tu jsme si nezapamatovali).
Vyjeli jsme autem, směr správný a na benzínové pumpě ne daleko od cíle, jsme se ptali, kde je selo. Zvláštní bylo, že Ljubišino selo nikdo neznal, jen mávli rukou, že asi rovně.
Po cestě jsme se ptali asi dalších čtyřech lidí a všichni kroutili zamítavě hlavou, jen jedna paní řekla, že nějaká etno dřevěná restaurace je poblíž, ale nebyla to ona a navíc zavřená. Saša řekl, že to podcenil a musí mapu prostudovat (v autě ještě nemáme srbskou navigaci……..).
Dobrá, za dva dny padlo rozhodnutí, že pojedeme do sela znovu a připravili jsme se. Napsali jsme si název ulice, kterou jsem našla na webu Ljubišina sela, dívali se důkladně na mapu i na street view (tam sice bylo staveniště, ale foceno to bylo před třemi roky, což nás uklidnilo). Měli jsme sice všechny záchytné body, já jsem navíc použila navigaci v mobilu a jeli jsme na jistotu.
Podezřelé bylo, že odbočka do Ljubišina sela byla hodně nenápadná a přehlédnutelná a vůbec žádný uakazatel, kam vede, na cestě nebyl. Ale trefili jsme ji, navigace fungovala a jeli jsme po uzounké cestě do sela. První stopa byla, že na jednom stromě byl na kousku polorozpadlého dřeva ukazatel doleva s názvem Ljubišino selo i když navigace mi tvrdila, že máme jet rovně.
Zahnuli jsme doleva podle ukazatele a dojeli jsme na staveniště, takže zmatek, byl tam sice jeden dělník, ale jeho pohled byl skoro nenávistný, že by mu vadila zahraniční značka na autě? Ale ani jsme neměli odvahu se ho zeptat.
Ok, tvrdila jsem, že pojedeme rovně podle navigace, po cestě jsme se ptali ještě třech lidí, jedné staré ženy, ta řekla, že z toho staveniště občas slyší nějakou hudbu a další dva tvrdili, že o ničem neví i když byli přímo obyvatelé té vesničky. Zase hodně zvláštní.
Po krátké trase rovně, navigace řekla "jste na místě" no a nebylo tam nic, jen strouha a pár stromů a domky. Tak jsme se tam otočili a jeli zpátky a s manželem jsme se shodli, že na staveniště už podruhé nepojedeme a Ljubišino neexistující selo nám zůstane utajeno. Při zpáteční cestě jsem si koupila od té paní, co jediná přiznala, že by tam něco mohlo být (zhruba 700 m za jejím domem!!!) fíky a to byla jediná pozitivní věc celého výletu. Docela rádi a rychle jsme se vrátili a shodli jsme se na tom, že už po Ljubišině selu pátrat nebudeme.
Vynořují se otázky a fabulace, existuje Ljubišino selo? Nebo je to fáma? Proč má upoutávku v TV a webové stránky, když defacto není k nalezení. Když jsem si ten web znovu otevřela, kromě těch fotek tam skoro žádné informace nebyly. Nebo je to místo jen pro zvané (tajkuni - mafie?, pračka peněz?) a místní s ním nechtěji mít nic společného a vůbec o něm odmítají mluvit?
Asi to ani vědět nechci a schovám si zážitek do šuplíku mysterie Srbije.