Tady je moje tajemství. Je jednoduché. Správně vidíme jedině srdcem: to nejdůležitější je očím neviditelné. (Malý princ).

Prosinec 2016

Můžeme si koupit všechno? Aneb vánoční zamyšlení

26. prosince 2016 v 9:35 | ep |  Tradice, legendy, mýty
Můžeme si koupit všechno? Můžeme si toho koupit hodně, co se týká materiálních věcí. Můžeme si koupit i zážitky a něco extra. Otázkou je, jestli nás to uspokojí a povede k vnitřnímu klidu a vyrovnanosti. O vánocích dáváme dárky a dárky dostáváme. Někdy dlouho přemýšlíme, co svým blízkým koupit. Není to jednoduché. Vánoce by neměly být jen o dárcích a jídle. Zážitky si sice mohu i koupit, ale lepší je, když si je vymyslím a uskutečním sám(a), i když je to více práce a námahy.
Víme vůbec proč se slaví vánoce? Přemýšlíme o tom? Nebo jen v potu tváře vygruntujeme, nakoupíme a sedíme doma u televize.
Najděme si čas i k přemýšlení. Jsem spokojený(á), mám co potřebuji? Mám vztahy, do kterých investuji (ne peníze), ale svůj čas a pochopení? Mám své sny? Proč si je nesplnit, ať už je to cokoliv. Chci navštívit třeba Argentinu, Japonsko, chci se naučit nějaký jazyk, chci poznat jinou kulturu, chci změnit práci, chci někomu pomoci, chci se naučit malovat, tančit, chci žít u moře…………… Každý z nás snad má v koutku duše nějaké přání. Nezapomínejme na ně a zkusme za svým snem jít.
Nemysleme jen na sebe, nebuďme sobečtí, nevyvyšujme se, nebuďme snobští. Odpouštějme, zapomeňme na to, co se nám v minulosti nepodařilo, netrapme se tím, co už nejde změnit, nenadávejme na všechno, nestěžujme si pořád………Svůj život můžeme posunout tam, kde chceme a začněme si pomalými krůčky šlapat cestu ke svému snu. Nevadí, že to není a nebude jednoduché i samotná cesta má svůj význam.
Na svět jsme přišli s holým zadečkem a s holým zadečkem odejdeme. Zůstaneme nám nakonec jen to, co jsme prožili. A žijme tak, abychom si nakonec nemuseli říkat. Kdybych to udělal(a), kdybych se nebál(a), kdybych změnil(a), co nefungovalo, kdybych se zbytečně netrápil(a), kéž bych nezapomněl(a) na…………….
Zkusme žít a nejen přežívat.

Co je to slava s krátkým a

19. prosince 2016 v 15:40 | ep |  Tradice, legendy, mýty
Slava je oslava svatých. Slava je dokonce zaregistrovaná v UNESCu jako nehmotné dědictví lidstva. Dnes se v srbských rodinách slaví slava sv. Nikole a jak se tvrdí, polovina lidí ji pořádá a druhá polovina je na ni pozvaná, protože se jedná o oslavu nejvíce přijatého svatého. Nikola je český Mikuláš, a protože tady se dodržuje církevní juliánský kalendář, má svátek na rozdíl od Česka dnes.

Historie

Tuto tradici, která se dodnes dodržuje jen v jediné zemi a sice v Srbsku, má údajně na svědomí sv. Sava, který rozšiřoval křesťanství a navrhl rodinám, aby si vybrali svého svatého a na jeho počest pořádali oslavu - slavu. Tím posílil kult rodiny a vypořádal se tak i s polyteismem, protože si rodiny mohly svobodně vybrat svého křesťanského svatého. Podle tradice je na slavu zvaná nejen rodina a příbuzní, ale svobodně mohou přijít i lidé, kteří ví, že rodina tento den má svou slavu. Navíc hostina nemůže skončit, dokud hosté neodejdou. Další zvláštností je, že jsou postní a nepostní slavy. Sv. Nikolaj je postní slava, a proto šly ryby na dračku.

Sv. Georgije (Djordje)

Naše rodina slaví 6. května slavu Sv. Djordja (Jiřího). Katolická verze legendy vypráví, jak si u pramene zásobujícího město Kyrény v Libyi postavil hnízdo drak. Obyvatelé museli každý den kvůli vodě na chvíli vylákat draka z hnízda. Jako návnada sloužila lidská oběť určená losem. Když los padl na královskou dceru, zoufalý král marně prosil o milost. Princezna byla předložena drakovi. V pravou chvíli se objevil sv. Jiří zrovna kolem projíždějící, postavil se drakovi, zabil ho a princeznu zachránil. Vděční občané se zřekli pohanství a přijali křesťanství.
Tohoto sv. nejvíce slaví Romové, tzv. Djurdjev dan. Nějaký náš předek si ho vybral taky, tak holt slavíme Jiřího. Ale je to pěkná tradice. Sv. Jiří je drakobijec a neohroženě útočí na draka z bílého koně. V rodinách jsou ikony jejich svatých. Pro ilustraci jsem vybrala jednu z těch našich. A věřím tomu, že je to silný ochránce.

Kostely a srovnání pravoslavných a katolických

Poblíž našeho bydliště je kostel křesťanský i pravoslavný. Byla jsem v obou, tak udělám krátké srovnání. Stejné je to, že oba kostely jsou plné a to kdykoliv jsem tam byla (na rozdíl od Česka). Včera jsem byla v pravoslavném. Je dobře, že je zasvěcen sv. Georgeovi (stejně jako naše slava). Ta atmosféra mi připadá v pravoslavném kostele více hřejivější, bohoslužba se celá prozpívá a musím uznat, že hlasy mají nádherné a zní to. Duchovní vypadají tak nějak přirozeněji. Že by to bylo tím, že (v hierarchii na nižších pozicích) nemusí dodržovat celibát?

Závěr

Myslím si, že dodržovat tradice je hezké a neměli bychom na ně zapomínat. Chodit do kostela má význam v tom, že se oprostíme od myšlenek jen na materiálno a nějak nás to povznese, uklidní a dodá energii řešit problémy pozemského života.
o sv. Jiřím více: https://cs.wikipedia.org/wiki/Svat%C3%BD_Ji%C5%99%C3%AD


Pink Panters

16. prosince 2016 v 19:50 | ep |  Knihy, filmy, recenze
Kdo jsou růžoví panteři? Jméno Pink Panters dal Interpol skupině zlodějů šperků ze Srbska, Černé Hory, Chorvatska a Bosny. Nejedná se o ledajakou skupinku. Na svědomí mají jedny z nejodvážnějších krádeží v kriminální historii. Jejich loupeže jeden z kriminalistů dokonce nazval "uměním". Pohybují se napříč kontinenty a zeměmi, (Dubaj, Monako, Japonsko, Švýcarsko, Francie, Lichtenštejnsko, Španělsko ad.) a jejich loupeže se dají vyčíslit na půl miliardy Euro. Pink Panters patří ve svém "oboru" ke špičce a nemají konkurenci.
Navštívili i Prahu, kde přepadi krátce před Štědrým dnem roku 2012 prodejnu v Široké ulici. Odtud si odnesli šperky v celkové hodnotě téměř 17 milionů korun.
Někteří panteři jsou ve vězení a ostatní na svobodě. Z vězení se dokonce některým podařilo i uprchnout. Jejich akce - převleky, úniky, rychlost, jsou téměř filmové. Nazývají se také gentlemani, protože zbraně používají "jen na psychologické zastrašování".
Na srbské TV byl rozhovor s pink panterkou Oliverou Čirkovič (ženou, přece máme rovnoprávnost), který byl pořízen z athénského vězení v Řecku.
Olivera Cirkovic (Bělehrad, 1969), bývalá basketbalistka a reprezentanka Jugoslávie, která se po ukončení sportovní kariéry začala zabývat soukromým podnikáním, ale protože byla podvedena, rozhodla se připojit k "Pink Panther". Napsala knihu "Pink Panter. Moja zatvorska ispovest" (2016). Olivera je známá jako jediná žena, která utekla z řeckého vězení (2012). Po útěku byla náhodou zatčena o čtyři měsíce později a odsouzena na 12 let jako členka řeckých Pink Panters za krádeže zlatnictví v Athénách a na Rhodu.
Její knihu jsem si koupila a čtu. Zpověď autorky je úpřimná a kniha se čte jedním dechem. V češtině zatím nevyšla. Pokud by byl zájem o překlad, mohla bych se pokusit zkontaktovat autorku a knihu případně (pokud najdu vydavatele) přeložit.
Na blog jsem proto vložila anketu, jestli do toho jít nebo ne, a pokud na ni odpovíte, budu ráda, stejně i za vaše komentáře. Děkuji.
Více na:

Svobodá láká, volá, ale má i naši zodpovědnost

13. prosince 2016 v 17:01 | ep |  Nové zprávy
Vrátím se ke svému předchozímu článku (Ne)bojte se, Velký bratr vás pilně sleduje. Děkuji za komentáře. Pihovatá vopice si asi už knihu přečetla. Zlatka napsala, že volný čas je potřeba vyplnit tím, co nás baví. Souhlasím a vypnout myšlenkově po práci je důležité umět nebo se to naučit. Úplně vždy ale svým myšlenkám neporučíme.
V knize 1984 se obyvatelstvo Oceánie rozděluje na členy Vnitřní strany (2 % obyvatel, cca 6 milionů), kteří skutečně vládnou, členy Vnější strany, kteří pracují pro stát a vykonávají jeho vůli a proletariát, který tvoří 85 % společnosti. Proléti jsou považováni za méněcenné, žijí ve velmi chudých poměrech, stát se o ně nestará a nechává jim relativní volnost. Dokud se mezi nimi neobjeví někdo, kdo by se mohl pro Stranu stát nebezpečný.
Dostáváme se k pojmu volnosti a svobodě a jak moc jsme nebo nejsme závislí na státu. Ze státu si můžeme, pokud jsme šikovní, udělat dojnou krávu a čerpat všechno, co lze. Ze zaměstnavatele si také můžeme (ti opravdu "šikovní") částečně udělat dojnou krávu, ani ne tak za práci, ale správné chování a loajální proslovy. Z EU se dá také dobře dojit. Podle organizace Open Europe pracuje pro Komisi a Parlament EU více než 170 000 lidí. Průměrný plat úředníka je 17 000 Euro.
Nůžky jsou doširoka rozevřené. Představte si průměrný plat zaměstnanců u pokladen hypermarketů, který je 15 000-18 000, ale Kč. Samozřejmě, že práce se nedá srovnávat, ale za to, že celý den dělají stejnou práci, musí hlídat peníze a občas nebo častěji poslouchat nadávky zákazníků není moc povzbuzující.
Můžeme svůj život plout na jachtě s větrem v zádech nebo na kocábce a dokonce i v záchranném člunu.
Co je svoboda? Nezávislost, tj. nemusím chodit do práce a poslouchat šéfy, ALE musím si zajistit příjmy a to není jednoduché. Mohu mít štěstí a pracovat na tom, co mě baví a vydělávat nezávisle. To je ta nejlepší varianta.
Svoboda je lákavá a podmaňující, ale taky znamená, že od nikoho nic nečekám a nechci, a mám zodpovědnost sama za sebe.
Román 1984
https://cs.wikipedia.org/wiki/1984_(rom%C3%A1n)

(Ne) bojte se, Velký bratr vás pilně sleduje

8. prosince 2016 v 8:10 | ep |  Nové zprávy
Můžeme si uchránit svůj soukromý život před Velkým bratrem? Odpověď je: velmi obtížně nebo vůbec.
Historie. Velký bratr tě sleduje je výrok z knihy George Orwella 1984. Je neuvěřitelné, že kniha, která vyšla v roce 1949 je aktuální, protože geniálně dokázala předvídat budoucnost. Hlavním hrdinou románu je úředník, Winston Smith, který žije roku 1984 v Londýně ve fiktivní zemi Oceánii. Vládne velmi tvrdá diktatura v čele s tzv. Velkým bratrem. Oficiální ideologie se nazývá Angsoc a její ústřední hesla zní: Válka je mír, Svoboda je otroctví, Nevědomost je síla. Jde o vylíčení diktatury, která vládne tak efektivně, že si lidé přestávají uvědomovat jiné možnosti, přestávají myslet. Vnímají jen hesla a strojově vytvářenou zábavu (romány, poezii i hudbu). Prakticky nikdo už na způsobu života, který lze shrnout do několika hesel, nevidí nic špatného.
Současnost ve velké míře reflektuje principy efektivní diktatury, která má mnoho možností jak potrestat nežádoucí chování.
Zaměstnání: Pokud pracujeme ve státních institucích nebo firmách, musíme poslouchat a pilně pracovat pro dobro instituce nebo firmy a nic nám nehrozí, a pokud jsme zřetelně loajální, můžeme se dočkat i odměny. Pokud máme vlastní (v něčem odlišný názor), je to většinou nežádoucí a může to vést v důsledku až k vyhazovu. Náš pohyb je většinou efektivně monitorován, tj. přehled o tom, co jsme dělali např. od 7.20 do 11.30 a jak byla naše práce efektivní (monitoring obstará čip, software a kamery). Pokud si vyběhneme např. před budovu zakouřit a nasnímá nás kamera - jasný průšvih, jednak, jak víme, kouření je nezdravé, pár minut nepracujeme, a protože jsme neseděli na zadku na přiděleném místě, hrozí nám důtka. V Korei šla efektivita pracovních otroků tak daleko, že fasují i plenky, aby nemuseli odbíhat na toalety a marnit tímto způsobem pracovní čas. U nás nově EET sledují tržby a jistě se rozvinou "chvályhodné" udavačství.
Soukromí: Náš pohyb sledují pouliční kamery. Mobil je výborným zdrojem informací o nás (poloha), SMSky (lze instalovat software do mobilu, jehož SMSky chceme sledovat), Facebook je rovněž skvělou možností, jak zjistit naše zájmy, co se nám líbí, naše pocity, soukromé fotky. Google má jistě možnosti Velkého bratra. Naše stopy na internetu nesmažeme i když ikonka koš může vypadat hezky.
Politika: Máme věřit politikům, kteří to s námi myslí dobře a slibují světlé nebo světlejší zítřky a to obzvláště před volbami? Nejsou náhodou představitelé společností, stran a médií upláceni, aby mlčeli nebo říkali jen upravené informace???
Závěr: Může být pro nás několikerý:Je nám to jedno, máme svůj klídek a peníze. Nepřemýšlíme o tom, protože to myšlení by mohlo bolet. Pokusíme si zachovat svoji svobodu (samozřejmě musíme respektovat určité hranice). Nebojíme se říct svůj názor (vezmeme na sebe riziko postihu). Můžeme projevit odvahu, bojovat proti nespravedlnosti (i když to může být boj s větrnými mlýny). Chovejme se jako lidé, kteří mají svobodu a ne stroje, které někdo naprogramoval.

Únik z pasti a poděkování Městské policii z Prahy 8

1. prosince 2016 v 7:49 | ep |  Nové zprávy
Často se setkáváme se situacemi, kdy jsme pod časovým presem nebo víme, že věci na úřadech musíme vyřešit ten jistý den během úředních hodin. Zajet autem poblíž úřadu jde relativně rychle, ale zaparkovat je téměř vždy problém. Byl i dříve, ale teď nám ho ještě navíc opepřily modré zóny.
Přijížděli jsme tedy k onomu úřadu a zahlédli jsme něco, co vypadalo jako parkoviště, kousek oploceného pozemku se zaparkovanými auty a vjeli jsme tedy za autem, které tam vjíždělo. Byla to chyba. Šla jsem se podívat na vrata, která se mezitím uzavřela, jak je to s placením a zjištění, že jsme vjeli na soukromý pozemek, kde je zakázán vjezd opravdu nebylo povzbuzující.
Ocitli jsme se v pasti, brána se mohla otevřít jen na čip a dálkové ovládání. Z pseudo-parkoviště nebyl možný vstup do žádné budovy, všude plot a samozřejmě kamery. Mohli jsme čekat, až někdo vjede na tento pozemek a otevře bránu. Jak dlouho to bude trvat? Přitom mi v hlavě mi odtikával čas, který zbývá na vyřešení úředních zaležitostí a to v několika jejich odděleních.
Na vratech byl papír s upozorněním, že jde o soukromý pozemek a zkratka nějaké firmy, ale bez telefonního čísla. Naši záchranou byl městský policajt, který mi našel telefonní číslo oné firmy. Na zavolání mi slečna prozradila, kde je ukryt ten správný knoflík, který bránu otevřel. A cesta byla volná. Proto vřelý dík za pomoc. Všechno to trvalo kolem deseti minut a stihli jsme všechno.
Tato příhoda je spíš k zasmání, ale vedla mě k úvahám. Jak to vlastně je? Když něco máme udělat, povede se to i přes nástrahy nebo pokud by šlo o situaci, která by se z nějakých důvodů neměla stát, byli bychom v pasti tak dlouho, abychom to nestihli????
Den mohl pokračovat dalšími úkoly, které vypadaly jednoduše, ale zase nebyly. V nejbližší pobočce banky jsme narazili na mladého muže, který řekl, že tyto finanční operace nedělá a paní ředitelka má dovolenou a že možná za dva dny a potom, že vůbec ne a blaaaa bllaaaa bllaaa. Tak zase v rychlosti přejet do jiné pobočky, větší a v jiné části Prahy a zase parking. Když jsem se dozvěděla, že naše finanční poradkyně se chystá na tří týdenní dovolenou a že na nás má čas pět minut, šly na mě mrákoty. Naštěstí se to dalo za těch pár minut vyřídit.
Opět úvaha jak fungují služby? Jak rozsáhlá je byrokracie, když místo jednoho papíru musíte obíhat, aby jste dostali tři papíry, které potřebujete. Proti čemu se můžeme bránit? Má smysl si stěžovat, když se vám po všech peripetiích podaří urvat co potřebujete? Není něco prohnilého v tomto systému? Bránit se má vždycky smysl a pokud za stejnou věc bojuje více lidí, může se to i podařit. V jednom sídlišti, kde bydlíme nám chtěli namalovat na parkování modré zóny a tím nás přinutit koupit si rezidenční karty. Zvítězili jsme a modré zóny nejsou.
Nenechejme ze sebe dělat poslušné loutky, které se musí podřídit i nesmyslným nařízením, rozhodnutím a buzeracím. Ono občas trochu vzdoru neuškodí.