Tady je moje tajemství. Je jednoduché. Správně vidíme jedině srdcem: to nejdůležitější je očím neviditelné. (Malý princ).

Únik z pasti a poděkování Městské policii z Prahy 8

1. prosince 2016 v 7:49 | ep |  Nové zprávy
Často se setkáváme se situacemi, kdy jsme pod časovým presem nebo víme, že věci na úřadech musíme vyřešit ten jistý den během úředních hodin. Zajet autem poblíž úřadu jde relativně rychle, ale zaparkovat je téměř vždy problém. Byl i dříve, ale teď nám ho ještě navíc opepřily modré zóny.
Přijížděli jsme tedy k onomu úřadu a zahlédli jsme něco, co vypadalo jako parkoviště, kousek oploceného pozemku se zaparkovanými auty a vjeli jsme tedy za autem, které tam vjíždělo. Byla to chyba. Šla jsem se podívat na vrata, která se mezitím uzavřela, jak je to s placením a zjištění, že jsme vjeli na soukromý pozemek, kde je zakázán vjezd opravdu nebylo povzbuzující.
Ocitli jsme se v pasti, brána se mohla otevřít jen na čip a dálkové ovládání. Z pseudo-parkoviště nebyl možný vstup do žádné budovy, všude plot a samozřejmě kamery. Mohli jsme čekat, až někdo vjede na tento pozemek a otevře bránu. Jak dlouho to bude trvat? Přitom mi v hlavě mi odtikával čas, který zbývá na vyřešení úředních zaležitostí a to v několika jejich odděleních.
Na vratech byl papír s upozorněním, že jde o soukromý pozemek a zkratka nějaké firmy, ale bez telefonního čísla. Naši záchranou byl městský policajt, který mi našel telefonní číslo oné firmy. Na zavolání mi slečna prozradila, kde je ukryt ten správný knoflík, který bránu otevřel. A cesta byla volná. Proto vřelý dík za pomoc. Všechno to trvalo kolem deseti minut a stihli jsme všechno.
Tato příhoda je spíš k zasmání, ale vedla mě k úvahám. Jak to vlastně je? Když něco máme udělat, povede se to i přes nástrahy nebo pokud by šlo o situaci, která by se z nějakých důvodů neměla stát, byli bychom v pasti tak dlouho, abychom to nestihli????
Den mohl pokračovat dalšími úkoly, které vypadaly jednoduše, ale zase nebyly. V nejbližší pobočce banky jsme narazili na mladého muže, který řekl, že tyto finanční operace nedělá a paní ředitelka má dovolenou a že možná za dva dny a potom, že vůbec ne a blaaaa bllaaaa bllaaa. Tak zase v rychlosti přejet do jiné pobočky, větší a v jiné části Prahy a zase parking. Když jsem se dozvěděla, že naše finanční poradkyně se chystá na tří týdenní dovolenou a že na nás má čas pět minut, šly na mě mrákoty. Naštěstí se to dalo za těch pár minut vyřídit.
Opět úvaha jak fungují služby? Jak rozsáhlá je byrokracie, když místo jednoho papíru musíte obíhat, aby jste dostali tři papíry, které potřebujete. Proti čemu se můžeme bránit? Má smysl si stěžovat, když se vám po všech peripetiích podaří urvat co potřebujete? Není něco prohnilého v tomto systému? Bránit se má vždycky smysl a pokud za stejnou věc bojuje více lidí, může se to i podařit. V jednom sídlišti, kde bydlíme nám chtěli namalovat na parkování modré zóny a tím nás přinutit koupit si rezidenční karty. Zvítězili jsme a modré zóny nejsou.
Nenechejme ze sebe dělat poslušné loutky, které se musí podřídit i nesmyslným nařízením, rozhodnutím a buzeracím. Ono občas trochu vzdoru neuškodí.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama